Markvartický kostel zachovali místní pro další generace
Dominantou obce Markvartice je bezesporu kostel sv. Jiljí doložený již ve 14. století. Jeho současná podoba ze 2. poloviny 17. století v průběhu času značně utrpěla, proto se místní obyvatelé se rozhodli kostel získat do svého vlastnictví a z darů a dotací postupně obnovit. Po opravě márnice se začalo s obnovou kostela a zrekonstruovala se fasáda věže včetně kostelních hodin. V současné době se opravují kostelní varhany. Za stavební obnovu kostela získal místní spolek v roce 2022 Cenu památkové péče Královéhradeckého kraje.
Spolek „Přátelé Markvarticka“ stojí za obnovou kostela, a přestože původní záměr byl obnovit pouze markvartický kostel, v současné době se spolek stará i o místní roubenou stavbu. O spolku a obnově kostela bude povídat předseda spolku Petr Brabec.
foto: Daniel Maňhal
Představil byste nám ve stručnosti vznik spolku a původní cíl?
Náš spolek vznikl v roce 2015 a byl založen pěti členy. V současné době má náš spolek členů třináct, a to s průměrným věkem přes 57 let. Náš spolek Přátelé Markvarticka z.s. si při svém založení dal do vínku, že svou činnost bude směřovat k ochraně kulturních památek, osvětě k zachování lidové architektury, zlepšení životního prostředí a občanské vybavenosti, a dále při podpoře rozvoje obce a krajiny v duchu zachování venkovského rázu.
Pokud je dominantou něco, co svým významem patří mezi kulturní památky (…) pak by bylo ostudou nás současných, abychom tento důkaz lidských schopností nezachovali i pro další generace.
Proč jste se rozhodli kostel zachránit?
Kostel je skutečnou dominantou obce. A pokud je dominantou něco, co svým významem patří mezi kulturní památky, co několik desetiletí nedůstojně chátrá, a co vy máte denně na očích a pokud je vám dáno a vnímáte v každém jeho „záhybu“ někdy až fascinující řemeslnou zručnost našich předků, pak by bylo ostudou nás současných, abychom tento důkaz lidských schopností nezachovali i pro další generace.
Přiblížíte čtenářům historii kostela?
Kostel se nachází na mírném ostrohu na východním okraji obce, na tomto místě stál pravděpodobně již ve 14. století, snad i dříve – což podporuje i zasvěcení svědci sv. Jiljí, který byl v té době ve velké oblibě. Původní stavba byla zřejmě ještě dřevěná. Jaký byl stavebně historický vývoj stavby kostela, nevíme. Současná stavba – upravena v barokním slohu, byla dle dochovaných záznamů vysvěcena v roce 1739. Od této doby stavba zůstala, až na drobné stavební úpravy, které ale nezasahovaly do celkové hmoty stavby, v původním stavu, a to i včetně mobiliáře.
V jakém stavu se kostel nacházel v době odkoupení?
Stavbu kostela je nutné chápat jako celek – tedy včetně stavby márnice a kamenného oplocení majícího ve větší části funkci opěrné zdi. Tento soubor staveb byl na obec převeden darovací smlouvou v roce 2011. Důvodem převodu byl zhoršující se stav jednotlivých staveb a zdálo se, že církev nemá velké možnosti tento stav změnit.
foto: Daniel Maňhal
Často se říká „práce jako na kostele“, bylo tvrzení v tomto případě pravdivé?
Ano, ale asi v trochu jiném smyslu. Já toto rčení chápu jako odraz zkušeností z dob, kdy takto dominantní stavby byly stavěny - z dnešního pohledu téměř bez techniky, jak ji známe dnes a s větším dílem konstrukční rozmanitosti. Pro mě osobně toto rčení odpovídá dnešnímu stavu v administrativě a legislativě.
Jaké opravy byly nutné? Objevily se potíže během rekonstrukce? Nebo nějaká zajímavost?
Začínalo se u stavby márnice a přilehlé opěrné zdi. Zde již hrozilo celkové zborcení staveb. Takže celková a plná rekonstrukce konstrukcí. U kostela to bylo již „jednodušší“. Do konstrukcí s dlouhodobou životností se až tak moc nezasahovalo. Jednalo se spíše o nápravu zanedbané údržby – nové fasádní omítky, oplechování báně věže a podobně. A potíže? Ještě jsem se nesetkal se stavbou, kde by se nějaké potíže neobjevily. Zde se jednalo převážně o zkoordinování technických zásahů s legislativou – stavba je kulturní památkou. Takže se sluší poděkovat pracovníkům památkové péče za jejich trpělivost a odbornou pomoc při řešení těchto úskalí. Například v okamžiku, kdy jsme při rekonstrukci márnice zjistili, že se vlastně původně jednalo o kostnici a my museli vyřešit situaci, jak „naložit“ s ostatky několika tisíců jedinců. A právě s odbornou pomocí pracovníků památkové péče – snad alespoň tři jména: paní Mgr. Horáková, antropoložka, paní Mgr. Švábová z NPÚ Josefov a pan Mgr. Mezera z Městského úřadu v Jičíně, se problém podařilo vyřešit. A jak se to podařilo vyřešit, tak na to se k nám přijeďte podívat.
Jak se spolek dostal k opravám roubené stavby v obci?
Příběh je opět prostý. Tato nemovitost byla na prodej a našemu spolku se zdálo být vhodným řešením, aby ji obec zakoupila a posléze ji vrátila odpovídající podobu k původnímu stavu. Takže jsme tuto myšlenku u obce iniciovali a obec dnes tuto nemovitost vlastní. V současné době je panem Ing. arch. Tomášem Eflerem z ČVUT zpracované zaměření stávajícího stavu, stavba byla prohlášena za kulturní památku a probíhá „mravenčí snažení“ ke zpracování projektové dokumentace, přičemž to nejdůležitější, k čemu objekt bude sloužit, snad již máme vyřešené s tím, že bychom rádi šli cestou interaktivního využití.
Naším přáním je, aby se úcta a snad i obdiv k umu našich předků nevytratila.
Vaše snažení neuniklo odborné porotě ocenění Cena památkové péče a vítězství vám přineslo částku 50 tisíc korun. Použili jste částku na obnovu vámi spravovaných památek?
Padesát tisíc je krásné ocenění. Při opravě kostela, kdy se jedná o náklady v řádech desítek milionů, je však padesát tisíc kapkou. Je potřeba dobře zvážit, za co tuto částku utratit tak, aby přinesla i okamžitý viditelný výsledek, který nebude skrytý jako jehla v kupě sena. Pro nás je velmi důležité, aby i naši podporovatelé a příznivci mohli vidět nějaký hmatatelný výsledek, i když bude jen dílčí. A my jsme k takovému řešení ještě jednomyslně nedospěli.
foto: Lukáš Vaníček
Jak náročné je sladit dobrovolnickou činnost s prací a rodinným životem?
Pokud bych měl přímo odpovědět, pak v tomto není zásadní problém. Spolková činnost není povinnost, ale je založená na dobrovolnosti, a tím je i dáno, že každý člen spolku s určitým „omezením“ svého volného času je od počátku srozuměn a v žádném případě to nepovažuje za omezování svého času, nebo omezování svého okolí. I když pochopitelně ne vždy se může naplno věnovat spolkové činnosti tak, jak by sám chtěl. To, co se ale opravdu musí – jak říkáte sladit je, že každý z nás má jinou profesi. Jsme tedy profesně namícháni s tím, že nikdo z nás neměl žádnou zkušenost s opravou kulturní památky, respektive především s legislativou, která těmto opravám dosti striktně určuje omezující rámec možností. Toto úskalí úplně neplatí v mém případě – jsem profesí stavař, ale nic méně nám všem nezbývalo než se s touto problematikou začít blíže seznamovat, ne-li přímo, a to jak se říká za pochodu prokousávat“ a postupně ji více, či méně úspěšně vstřebávat. Je ale také poctivé přiznat, že díky odbornému okolí – nazveme ho obecně památkáři, získáváme i odbornější pohled na danou problematiku, a z toho i my sami máme dobrý pocit.
Jaké jsou plány spolku do budoucnosti? Chystáte se zachraňovat i další stavby?
Myslím, že by bylo nad možnosti našeho spolku začínat s něčím dalším, když současné stavby nejsou ještě dokončené. Navíc spolek sám o sobě žádnou nemovitost nevlastní. Při těchto všech opravách je pouze jakýmsi konzultantem pro obecní zastupitelstvo – potažmo obec, coby vlastníka nemovitostí. A my chápeme prostý fakt, že bez pomoci Královéhradeckého kraje a Ministerstva kultury ČR – prostřednictvím dotačních titulů, není ani obec naší velikosti schopna začínat další podobné projekty. To je asi obecný problém, a nejen malých obcí. Za sebe budu spokojen, pokud zajistíme alespoň řádnou údržbu všude tam, kde je to třeba. A naším přáním je, aby se úcta a snad i obdiv k umu našich předků nevytratila v „návalu“ našich každodenních starostí.
Královéhradecký kraj již několik let oceňuje nezdolné úsilí aktivních dobrovolníků, kteří se starají o památky na území kraje. Ocenění Hereditas obligat (Dědictví zavazuje) je určeno všem výjimečným lidem, kteří se do záchrany často zapomenutých nebo zanedbaných památek nezištně pouštějí. Nominace na udělení ceny Hereditas obligat může podávat jakákoliv fyzická či právnická osoba, vždy od 1. ledna do konce února příslušného roku. Podrobné informace k ocenění jsou k nalezení na stránkách kraje: ocenění HEREDITAS OBLIGAT. Další dotazy je možné směřovat e-mailovou formou pamatky@kr-kralovehradecky.cz.