Oslavy 5. výročí vstupu ČR do NATO

12. 3. 2004 Autor: Zuzana Kuchařová

Při příležitosti oslav 5. výročí vstupu České republiky do NATO byli pamětními odznaky oceněni příslušníci Vojenské lékařské akademie, kterí působili v předchozích letech v zahraničních misích.

V projevu hejtmana kraje Pavla Bradíka zazněla tato slova:

Vážené dámy, vážení pánové,

dovolte, abych poděkoval za vaše pozvání k dnešnímu slavnostnímu setkání. Jsem upřímně přesvědčen, že je skutečně co si připomínat a co slavit. Pevné zakotvení naší republiky ve strukturách Severoatlantické aliance a z toho vyplývající záruky demokracie, záruky bezpečnosti a pocitu jistoty - to vše jsou pro mnohé z nás okolnosti stále ještě nesamozřejmé.

Dobře si vzpomínám, jak výjimečné emoce jsem prožíval před pěti lety - v okamžiku našeho vstupu do NATO. Pro mou generaci to bylo cosi do té doby nemyslitelného a nepředstavitelného.

Ale uplynulo pět let - a snad si dnes ti, kteří tvrdili, že NATO je jen zbytečné provizórium, uvědomují, jak historicky důležitý krok jsme tehdy učinili.

Už nejde pouze o prevenci a ochranu před nestabilitou na východě, která nás tolik zneklidňovala po roce 1989. Po 11. září 2001 přibyla nová, bohužel velmi reálná hrozba islámského extremismu a světového terorismu vůbec. Termín „bezprostřední nebezpečí“ dramaticky mění požadavky na obranu západních hodnot.

Při vší sympatii a úctě k rozšiřování Evropské unie myšlenka evropské superarmády není, myslím, právě nejšťastnější. Její uskutečnění by mohlo znamenat nesmyslné mrhání penězi, energií a ve svém důsledku zpřetrhání transatlantických vazeb. Ať se nám to líbí nebo ne, NATO je dnes jediným „světovým policistou“ a není kandidáta, který by mohl zaujmout jeho místo. Při troše zdravého rozumu je zřejmé, že cokoli jej oslabuje, oslabuje také stabilitu a mír v Evropě. Páté výročí našeho vstupu do NATO je dobrým podnětem k podobným úvahám.

Myslím, že není náhoda, že se mezi prvními z bývalého sovětského bloku staly jeho plnoprávnými členy právě tři země: Česká republika, Polsko a Maďarsko. Tři země, které měly velmi podobné historické osudy a zkušenosti. Dovolte, abych připomněl anekdotu, která u nás živě kolovala v roce 1980, v období nástupu Solidarity v Polsku.

Dohadují se příslušníci různých národů, jak často jezdí za hranice. Nakonec říká Rus: „Já jezdím tak jednou za dvanáct let. V padesátém šestém jsem byl v Budapešti, v šedesátém osmém v Praze a letos bych měl jet do Varšavy. Ale nevím, jestli mě pustí, protože jsem byl loni mimořádně v Afghanistánu.“

Ano, je to jen anekdota. Ale mohu ty mladší z vás ujistit, že nám při ní šel mráz po zádech. Také proto, aby tato anekdota navždy zůstala už jen vtipnou - byť poněkud hořkou nadsázkou. Je dobře, že máme co slavit. Slavme tedy.

Soubory ke stažení

• 5 (jpg, 16 kB, 16.3.2004)

  Výstava v prostorách VLA JEP.

• 4 (jpg, 14 kB, 16.3.2004)

  Záběr z aktu vyznamenávání.

• 3 (jpg, 14 kB, 16.3.2004)

  K vojákům promluvil také hejtman Královéhradeckého kraje Pavel Bradík.

• 2 (jpg, 18 kB, 16.3.2004)

  Pohled na účastníky v sále.

• 1 (jpg, 16 kB, 16.3.2004)

  Čestné předsednictvo.