Obec je oprávněna v oblasti odpadového hospodářství přiměřeným způsobem zvýhodnit osoby trvale v obci pobývající
Plénum Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková) zamítlo návrh Ministerstva vnitra na zrušení čl. 11 obecně závazné vyhlášky města Milovice č. 1/2015, o stanovení systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálního odpadu a nakládání se stavebním odpadem na území města Milovice, ve znění pozdějších předpisů, který upravuje tzv. Systém pytlového sběru.
Tento systém, jehož se mohou po registraci účastnit pouze fyzické osoby s trvalým pobytem na území města, představuje doplňkovou složku systému shromažďování a sběru komunálního odpadu. Jeho účastníkům se za každý kilogram vytříděného papíru vyplácí 1 Kč a za kilogram vytříděných PET lahví 2 Kč s tím, že maximální částka, kterou lze za rok v rámci pytlového sběru od města získat, je 600 Kč. Tato částka přitom odpovídá sazbě poplatku za komunální odpad, kterou město Milovice vybírá za jednoho poplatníka v kalendářním roce.
Ministerstvo vnitra namítalo, že omezení možnosti účastnit se systému pytlového sběru pouze na fyzické osoby s trvalým pobytem na území města zakládá neodůvodněné rozdílné zacházení s touto skupinou obyvatel na úkor jiné skupiny – osob bez trvalého pobytu ve městě, a je tedy v rozporu s čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle ministerstva město využilo pravomoc vydat obecně závaznou vyhlášku na základě ustanovení § 17 odst. 2 zákona o odpadech k poskytnutí finančního zvýhodnění osobám s trvalým pobytem nikoli z důvodů souvisejících s nakládáním s komunálním odpadem (vedení k důslednému třídění odpadu), ale proto, aby motivovalo fyzické osoby k přihlášení se k trvalému pobytu ve městě s cílem navýšit daňové příjmy města.
Ústavní soud při přezkoumávání ústavnosti a zákonnosti napadené obecně závazné vyhlášky postupoval testem tzv. čtyř kroků. V jeho rámci zkoumá za prvé, zda obec měla pravomoc k vydání obecně závazné vyhlášky a zda byla přijata způsobem, který zákon předepisuje; za druhé, zda obec při jejím vydání nevykročila ze zákonem stanovené působnosti; za třetí, zda obec nezneužila svou působnost a za čtvrté, zda obecně závazná vyhláška neporušuje kritérium rozumnosti.
Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené ustanovení obecně závazné vyhlášky města Milovice splňuje všechny kroky daného testu. Město mělo pravomoc napadenou vyhlášku vydat a zastupitelstvo města ji vydalo způsobem stanoveným zákonem o obcích. Zákonným základem pro právní úpravu pytlového sběru je nejen ustanovení § 17 odst. 2 zákona o odpadech, které předpokládá vydání obecně závazné vyhlášky v oblasti nakládání s komunálním odpadem, ale i ustanovení § 35 zákona o obcích, podle něhož spadá do samostatné působnosti obce, mimo jiné, uspokojování potřeb jejích občanů v oblasti výchovy a vzdělávání. Danému ustanovení lze podřadit i výchovu k ochraně životního prostředí.
V rámci třetího kroku testu se Ústavní soud zaměřil na námitku Ministerstva vnitra, že se město Milovice dopustilo zneužití své samostatné působnosti, protože opomnělo respektovat princip rovného zacházení. S ohledem na ústavní a zákonné vymezení práva na územní samosprávu vyšel Ústavní soud z toho, že obec má při realizaci své samostatné působnosti právo zohlednit zvláštní postavení svých občanů a jejich potřeb. Musí tak ale vždy činit v mezích ústavního pořádku a zákona. To v daném případě znamená, že při vydávání obecně závazné vyhlášky může město Milovice přiznat určité zvláštní postavení svým občanům, ale musí přitom respektovat ústavní příkaz rovnosti v právech i závazky plynoucí z práva Evropské unie, včetně principu zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti ve vztahu k občanům jiných členských států EU.
Ústavní soud dospěl k závěru, že upřednostnění osob s trvalým pobytem ve městě formou finančního zvýhodnění za odevzdaný tříděný odpad sleduje legitimní cíl a je provedeno přiměřenými prostředky. Obec může usoudit, že v této podobě poskytne určité zvýhodnění osobám, jejichž vztah k ní je trvalejšího rázu a bývá zformalizován právě institutem trvalého pobytu, čímž zároveň silněji podporuje veskrze ospravedlnitelný cíl podpory ochrany životního prostředí a uspokojování potřeb svých občanů v oblasti výchovy k šetrnému vztahu k přírodě, a to obecně i místně. Obec totiž touto formou do osob s trvalým pobytem výchovně, finančně i administrativně investuje. To, že peněžní pobídkou zároveň motivuje osoby k zformalizování svého vztahu k ní, na legitimnosti cíle ani zvoleného prostředku neubírá. Ani finanční zvýhodnění, které účastníkům systému pytlového sběru v Milovicích plyne (maximální částka získaná za kalendářní rok se rovná sazbě poplatku za komunální odpad), nepovažuje Ústavní soud za nepřiměřené.
Ústavní soud zároveň neshledal rozpor vyhlášky města Milovice s principem nediskriminace na základě státní příslušnosti ve vztahu k občanům jiných členských států EU. Přímá diskriminace je vyloučena, jelikož přístup k pytlovému sběru je otevřený všem osobám s trvalým pobytem ve městě, tedy i všem v obci trvale usídleným občanům EU. Stejně tak ale není dána ani jejich nepřímá diskriminace, protože odlišné zacházení na základě trvalého pobytu je ospravedlněno výše popsaným cílem a prostředky k jeho dosažení jsou přiměřené.
Ústavní soud tedy uzavřel, že porušením principu rovného zacházení není, jestliže obec v mezích své samostatné působnosti v oblasti odpadového hospodářství z legitimních důvodů a přiměřeným způsobem zvýhodňuje osoby s trvalým pobytem oproti osobám bez takového pobytu.
K výroku ani k odůvodnění nálezu neuplatnil žádný soudce odlišné stanovisko.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 48/18 je dostupný PDF zde