K výkladu pojmu „veřejná instituce“ podle zákona o svobodném přístupu k informacím
II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele Oživení, o. s. a zrušil rozsudky Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatele na informace podle čl. 17 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel v září 2016 požádal obchodní společnost OTE, a. s. o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Společnost mu odmítla informace poskytnout s tím, že se nepokládá za povinný subjekt podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Stěžovatel se poté marně domáhal poskytnutí informací cestou žaloby ve správním soudnictví. Městský soud v Praze žalobu stěžovatele zamítl s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1146/16 („nález ČEZ“, tisková zpráva a nález jsou dostupné zde: https://bit.ly/2uYtuag ), podle nějž povinnost poskytovat informace nelze vztahovat na subjekty soukromého práva, které nemohou být veřejnými institucemi. Ačkoliv je stát jediným akcionářem žalované společnosti, bez ohledu na velikost svého podílu pouze vykonává svá práva, jež mu jako jakémukoliv akcionáři přiznávají předpisy soukromého práva a není tedy povinným subjektem podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Následnou kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud zamítl. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazoval zejména na rozpor mezi právním názory obsaženými ve dvou nálezech Ústavního soudu – v nálezu Letiště Praha (nález ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06 – dostupný zde: https://bit.ly/2UbIn5t ) a v nálezu ČEZ, a to z hlediska výkladu pojmu „povinný subjekt“ podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím.
Protože II. senát Ústavního soudu dospěl při předběžném projednání této ústavní stížnosti k názoru, který se odchyluje od právního názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu ČEZ, řízení přerušil a podal návrh stanoviska plénu. Podstata tohoto návrhu spočívala v právní větě: „Veřejnou institucí z hlediska základního práva na přístup k informacím je taková právnická osoba, v níž má stát nebo jiná veřejnoprávní korporace většinovou majetkovou účast.“ Při hlasování pléna se však pro přijetí stanoviska nevyslovila potřebná většina soudců. II. senát Ústavního soudu poté rozhodl o pokračování v řízení o této ústavní stížnosti (usnesení ze dne 21. 2. 2019 sp. zn. II. ÚS 618/18 je dostupné zde: https://bit.ly/2I8MjMQ ).
II. senát Ústavního soudu se tak ocitl v procesní situaci, kdy musel rozhodnout o ústavní stížnosti, aniž by bylo stanoviskem pléna autoritativně určeno, který z předmětných (rozporných) právních názorů má být nadále brán jako relevantní. Proto musel zvážit, který právní názor bude v dalším řízení sledovat. Dospěl k závěru, že platí právní názor, podle kterého je veřejnou institucí podle zákona o svobodném přístupu k informacím jakákoliv obchodní společnost, jejímž stoprocentním vlastníkem je stát, případně veřejnoprávní korporace.
Protože je totiž vedlejší účastník OTE, a. s. ze 100% vlastněn státem, jedná se o veřejnou instituci jak z hlediska nálezu Letiště Praha, tak rovněž podle kritérií obsažených v bodech 70-71 nálezu ČEZ. Za těchto okolností proto napadená rozhodnutí správních soudů neobstojí pro jejich rozpor s ústavně zaručeným základním právem na informace podle čl. 17 odst. 1 a 5 Listiny.
Ústavní soud vycházel rovněž z předpokladu racionality zákonodárce a jednoty právního řádu, když poukázal na zákon o registru smluv, který se rovněž týká transparence činnosti veřejných institucí a jehož ústavnost Ústavní soud v nedávné době přezkoumával (nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 32/17, tisková zpráva a nález jsou dostupné zde: https://bit.ly/2SjM5Ia ).
Ústavní soud konstatuje, že i nadále akcentuje smysl zákona o svobodném přístupu k informacím, tzn. v maximální možné míře umožnit přístup veřejnosti k údajům, které se týkají činnosti povinných subjektů. Smyslem ústavně zaručeného základního práva na informace je umožnit a usnadnit efektivní veřejnou kontrolu výkonu veřejné moci, což ovšem zahrnuje též kontrolu hospodaření s majetkovými hodnotami, jež jsou veřejnou mocí přímo nebo nepřímo ovládány. Tento smysl ovšem bude zcela naplňován nikoliv tím, že bude omezován okruh povinných subjektů, nýbrž naopak tím, že v pochybnostech bude voleno řešení pro jejich rozšíření. Účelem vyšší míry transparentnosti právnických osob, které hospodaří s veřejnými prostředky, je záruka práva na informace podle čl. 17 odst. 1 a 5 Listiny, a to v širším kontextu efektivní kontroly veřejné moci ze strany veřejnosti. Prostředkem způsobilým dosáhnout uvedeného účelu je přitom jak zákonná úprava registru smluv, tak také podřazení právnických osob, v nichž má stát nebo jiná veřejnoprávní korporace stoprocentní majetkovou účast, pod pojem „veřejná instituce“ podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Důvody, pro které se má daná informační povinnost, byť provedená ve dvou rozdílných zákonech, vztahovat na stejný okruh povinných osob, jsou totiž identické.
Ústavní soud na závěr zdůrazňuje, že tento právní názor se týká toliko otázky vymezení povinných subjektů a nikoliv rozsahu konkrétních informací, které by měly být k žádosti poskytovány. Tento rozsah lze totiž z řady důvodů omezit. Nicméně tam, kde není naplněn žádný relevantní zájem na odepření informace, poskytnutí informace odmítnout nelze.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 618/18 je dostupný na https://www.usoud.cz/aktualne/k-vykladu-pojmu-verejna-instituce-podle-zakona-o-svobodnem-pristupu-k-informacim/.