Sociální služby › Zpravodaj › Aktuality › Pro poskytovatele služeb
Většina dobře míněných rad mi dochází až teď, říká na konci trestu
Romanovi je pětatřicet a je podruhé ve výkonu trestu. Drogy bere od svých patnácti let. Abstinovat se mu dařilo vždy pouze pár měsíců, ale zbavit se závislosti mu nepomohly ani dva pokusy o léčbu. Ukončil je sám, měl totiž pocit, že to zvládne bez pomoci. Teď, ke konci svého pětiletého trestu, ale začíná svůj dosavadní život postupně měnit. Pomáhají mu při tom pracovníci občanského sdružení Laxus.
Jak jste se dostal do vězení?
„Poprvé jsem tady skončil, protože jsem se chytil špatné party. Chtěl jsem prostě někam patřit. Byl jsem hodně ovlivnitelný, udělal jsem téměř cokoliv, abych byl středem pozornosti. Tak jsem kradl a prodával drogy. Teď sedím za výrobu a distribuci. Měl jsem totiž pocit, že se mi nemůže nic stát a že ostatní vaří a prodávají mnohem víc. Takže jsem to nijak neskrýval a myslel, že mi to projde. No, ale neprošlo.“
Co člověka přiměje přehodnotit svůj život a zkusit začít jinak?
„Uvědomil jsem si, že jsem svou druhou polovinu dosavadního života strávil v podstatě ve vězení a nic jsem nedokázal. To je asi hlavní důvod. Nemám rodinu, o nikoho se nestarám a taky po mě nejspíš nic nezbyde. Tak jsem začal přemýšlet, co s tím.“
Co vás přimělo, abyste začal spolupracovat se sdružením Laxus?
„Potřebuji začít řešit budoucnost. A samotnému mi to ve vězení moc nešlo. Takže když jsem se dozvěděl, že sem pracovníci z Laxusu chodí, obrátil jsem se na ně. Na jejich projekt Zpátky, jinak jsou dobré ohlasy a výhodou je, že s nimi neřeším jen drogovou minulost, ale i praktické věci, které mě čekají po skončení trestu.“
Jak je příjemné s nimi hovořit o tom, co vás dostalo do vězení? Jsou to lidé zvenku, neznáte se.
„To je právě to, co mi vyhovuje. Dřív jsem měl problém mluvit o sobě, nebyl jsem na to zvyklý a styděl jsem se. Tak jsem radši sám neřešil nic. Některé z věcí, o kterých si s pracovníky povídám, mě samotného překvapily. Nikdy bych nečekal, že je vůbec někomu řeknu a občas jsem se při tom dost zapotil. Teď ale vím, že to všechno dělám pro sebe, takže už si dovedu představit, že půjdu na úřad shánět práci nebo bydlení. Připadám si lépe.“
Na čem spolupracujete?
„Jde mi hlavně o budoucnost. Takže se dovídám o tom, co budu muset zařídit, jak venku fungují další služby, kam se obrátit pro pomoc. Nechci, abych skončil zase tady. Dá se říci, že procházíme krok za krokem to, co se bude dít, až mě pustí. Rád bych měl plán třeba na první rok a podle toho fungoval.“
Co máte v plánu po skončení trestu?
„Chci začít žít jinak. Potřebuji si vybudovat zázemí, mít stabilní práci a vlastní bydlení. Chci žít bez drog. Protože když se ohlédnu, moc toho za mnou není. Dokonce přemýšlím i o tom, zda bych se zvládnul starat o rodinu. Jako výhodu vidím to, že jsem docela dlouho chodil do práce, takže doufám, že to je jedna z oblastí, kde to pro mě nebude tak těžké.“
Máte nějaké doporučení pro lidi v podobné situaci?
„To je složité, protože mně také kdekdo radil, co bych měl dělat. Problém je ten, že jsem nikdy nikoho moc neposlouchal. Většina těch dobře míněných rad mi dochází až teď, se zpožděním. Možná, že to nejdůležitější je to, aby se člověk neuzavíral a nenechával si problémy pro sebe. A aby je řešil včas. Protože vězení je za vás nevyřídí a až se dostanete ven, spadnou na vás znovu.“
Cílem projektu „Zpátky, jinak,“ je zajištění odborného poradenství a následné péče, které bývalým vězňům a uživatelům drog umožní návrat do společnosti a na trh práce. Projekt je financován z Evropského sociálního fondu prostřednictvím Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost a ze státního rozpočtu ČR. Probíhá v šesti věznicích v Libereckém, Královéhradeckém, Pardubickém a Středočeském kraji a Ambulantních centrech v Hradci Králové a Pardubicích. V prvním pololetí letošního roku s námi bylo v kontaktu 152 odsouzených mužů, v rámci následné péče jsme pak pomohli 38 lidem, kteří byli propuštěni z výkonu trestu odnětí svobody nebo abstinovali od návykových látek.