Zdeněk Bardon je uznávaný český astrofotograf, popularizátor astronomie a inovátor v oblasti astronomické techniky. Již téměř 50 let se věnuje fotografování noční oblohy a vývoji automatizovaných systémů pro astronomická pozorování. Letos v dubnu získal Medaili Královéhradeckého kraje I. stupně za přínos astronomii a popularizaci vědy. Požádali jsme jej proto o rozhovor.
Jste známý svou vášní pro fotografování noční oblohy. Co vás na astrofotografii stále tak fascinuje i po téměř 50 letech?
Při pohledu na noční nebe se může nezasvěcenému zdánlivě zdát, že vše je statická záležitost. Ve skutečnosti je dění v hlubinách vesmíru nesmírně dynamické. Například při sledování Slunce se jeho povrch vyvíjí v řádech minut, a to nemluvím o kometách, polárních zářích a mnoha dalších záležitostech. Prostě vesmír předvádí neustále něco nového, a hlavně neopakovatelného. To vše stojí za námahu jedinečné úkazy zaznamenat pomocí citlivých snímačů. Je stále co objevovat a kochat se neuvěřitelnou krásou. To je asi hlavní pointa pozorování vesmíru, která mě zcela pohltila.
V čem podle vás spočívá kouzlo astrofotografie? Je to více o technice, trpělivosti nebo o emocích z výsledného snímku?
Astrofotografie je především záležitostí trpělivosti a nezměrné vůle. Technika je samozřejmě nezbytná a její vylepšování se pozitivně podepisuje na stále lepším a lepším výsledku. Před padesáti lety jsem začínal s fotografováním na skleněné desky. Bylo to časově velmi náročné a na výsledek se muselo čekat velmi, velmi dlouho. Pokud člověk něco pokazil, tak byla nenávratně ztracena i mnohahodinová expozice. V digitálním světě je to naprosto jinak a tomu odpovídají i výsledky, a hlavně dostupnost.
Pro jednoduchou demonstraci postačí nahlédnout do astronomických knih, které byly vydány například v dobách první republiky. To co bylo publikováno jako špičkový výsledek profesionální astronomie, dnes nasnímá ze své zahrady každý lehce poučený amatérský astronom.
A co emoce?
Ty se spolehlivě dostaví v případě, že je člověk na správném místě, a hlavně ve správný čas. Je to samozřejmě otázkou náhody, ale zde platí, že štěstí přeje připraveným.
Jak dlouho trvá pořízení a zpracování jednoho snímku, například mlhoviny nebo galaxie?
Na tuto otázku se odpovídá dost obtížně. Záleží to totiž na mnoha faktorech. V době značného světelného znečištění je to především místo. Dokonalé místo je chilská poušť Atacama, ale to je velmi daleko a nelze jej navštěvovat často, takže nezbývá než využít nejtemnější část České republiky, a tou je Šumava. Mluvím o podmínkách a teprve až pak o cíli.
V případě polární záře je pořízení otázkou krátké chvíle. To samé platí i pro některé jasné komety, zatmění Měsíce či Slunce a i další objekty. Naproti tomu objekty hlubokého vesmíru vyžadují mnohem více úsilí. Pro výsledný snímek Srpkové mlhoviny jsem potřeboval neuvěřitelných 36 hodin expozic. V jazyce astrofotografů se tomu říká super-expozice. Pochopitelně se něco podobného nedá nasnímat za jeden večer. Prostě jsem potřeboval téměř dva kalendářní měsíce, protože mimo nepřízně počasí do celého úsilí negativně vstoupil svým svitem i náš Měsíc, který přezářil oblohu.
K tomu všemu je nezbytné připočítat i čas zpracování. Před sto lety bylo hlavním úsilím nasnímání fotografické desky. Následné vytvoření finálního „papírového“ snímku už bylo relativně krátkou záležitostí. Nyní je to jinak. Na jednu hodinu nasnímaných digitálních dat připadá třeba i několik hodin zpracování v počítači. Obecně vzato je snímek, který by se dal označit jako jeden „cvak“, spíše vzácnosti. Jinak za každým stojí hodiny a hodiny pečlivé práce.
Máte nějaký oblíbený objekt na obloze, který rád opakovaně fotíte?
Ano, snad každý astrofotograf má svůj oblíbený objekt. Ani já nejsem žádnou výjimkou. Mojí vášní, či spíše jistou úchylkou, je souhvězdí Orion a jeho okolí. Je to místo na obloze, které je nejen dobře viditelné z našeho území, ale je i jistým způsobem tajuplné. Z hlediska fotografie nabízí několik velmi zajímavých objektů. Mlhovina Koňská hlava či Hlava čarodějnice jsou relativně obtížné objekty, které svým tvarem zdánlivě připomínají to, co popisují jejich názvy. Jsou až neuvěřitelné krásné a nekompromisně osloví všechny romantické duše.
Souhvězdí Orion pozná na obloze snad každý, ale pokud se člověk dostane do Chile, tak zjistí, že je to jinak. Zmiňované souhvězdí je tam totiž hlavou obráceně. Prostě „vzhůru nohama“. Je to věc perspektivy, ale když jsem to uviděl poprvé, tak jsem nevycházel z údivu.
Naposledy jsem si Hlavu čarodějnice nasnímal asi před měsícem, kdy jsem byl už pošestnácté na observatoři La Silla v Chile. Takže s úsměvem opět a znovu, ale z výsledku jsem spokojený, protože snímek se posunul o další „kousek“ dále. Tak to by mohla být definice mého astronomického „šílenství“.
V jednom rozhovoru jste zmínil, že vás k astronomii doslova „přinesla“ kometa Kohoutek. Mohl byste zavzpomínat na ten první impuls a na to, co následovalo?
Obecně řečeno, astronomy na tento svět nepřinášejí nějací ptáci, jako například čápi, ale komety. Samozřejmě to myslím jako jistý druh humoru, ale koneckonců v mém případě to téměř tak bylo. V roce 1973 český astronom Luboš Kohoutek na observatoři v Hamburku objevil kometu. Samozřejmě byla pojmenována jeho jménem a v časopisu ABC vyšel článek s návodem na stavbu takzvaného brýláku. Nevím proč, ale ten článek mě doslova uhranul. Návod pojednával o stavbě jednoduchého dalekohledu z brýlových čoček. Bude to znít neuvěřitelně, ale po padesáti letech jsem letos pod stromeček dostal originální číslo časopisu ABC z roku 1973.
Bohužel za dob socialistického státu nebylo možné jakýkoliv astronomický dalekohled koupit, protože neexistoval žádný obchod. A tak nezbylo nic jiného než se do stavby pustit osobně. No a babiččiny brýle přesně splňovaly všechna optická kritéria, takže jsem nemohl odolat.
Stavba, pokud to tak lze vůbec pojmenovat, byla jednoduchou věcí. Papírové trubky od koberců, lepicí páska a již zmíněné brýlové čočky. Abych to zkrátil, ani výprask už nemohl vrátit čočky jejich původnímu účelu, ale obří koníček s názvem astronomie už mi zůstal. V žádném případě a ani v tom nejšílenějším snu mě nenapadlo, co všechno bude za pár desítek let následovat a kam mě osudný brýlák dostane. Myslím, že pokud se moje babička na mě „shora“ dívá, tak mi to už dávno odpustila.
Kometu jsem čerstvě vyrobeným dalekohledem neviděl. Chvíli trvalo, než mi došlo, že nestačí jen dalekohled, ale pro pozorování vesmíru jsou nezbytné znalosti oblohy. A tak se vše zcela nenápadně „rozjelo“ jako vlak poznání, který léty zvyšoval svoji rychlost v podstatě neustále jede dál a dál.
Mám pocit, že by zde slušela ještě jedna neuvěřitelná historka. V roce 2022 jsem se podílel na modernizaci hvězdárny s označením E152. Dalekohled je umístěn na Evropské jižní observatoři (ESO) na La Silla v Chile a nyní je zcela český. To znamená, že naši profesionální astronomové jej mohou ovládat na dálku a využívat pro svá vědecká pozorování. Byl to v podstatě můj poslední velký úkol na poli robotizací. Ale jaké bylo moje překvapení, když jsem až na místě samém zjistil, že s touto observatoří aktivně před mnoha lety pracoval jako první Čech právě Luboš Kohoutek a byl zároveň autorem několika vědeckých objevů. S úžasem jsem zatajil dech. Po padesáti letech jsem opět narazil na jeho jméno. Jak osudové! Asi nemusím popisovat, jak velkou radost mi to udělalo. Prostě neuvěřitelný příběh!
Jaké to bylo vyrůstat jako astronomický nadšenec v době, kdy nebyl dostupný téměř žádný vybavený obchod? Co všechno jste si musel vyrobit sám?
Dnes mi už nikdo z mladé generace neuvěří, že prostě nešlo nic, ale opravdu nic koupit. Obchody neexistovaly a všechno se muselo vyrábět na koleně. Nejen specializované rovníkové montáže, které sledují otáčení hvězd, ale i krokové motory! O dalekohledech nemluvě. Samozřejmě, že brýlák mi již velmi brzo přestal stačit, a tak nezbylo nic jiného než se pustit do broušení zrcadla. To vůbec není jednoduchý proces, i když to tak vypadá.
Nebudu popisovat podrobnosti, protože by to zabralo dlouhou dobu, ale vyzkoušel jsem to dvakrát a navzdory nesmírnému úsilí se mi to nepodařilo. V roce 2012 jsem byl v Arizoně ve městě Tucson. Tam sídlí špičková laboratoř, která je součástí místní univerzity. Tehdy se jmenovala Laboratoř zrcadel. Vyrábějí zde jednolitá parabolická zrcadla o průměru 8,5 metru. Ano, čtete správně. Rozměr je skutečně v metrech. Provázela mě paní ředitelka, a jelikož mám rád legraci, tak jsem ji nesmírně pobavil historkou o mojí výrobě zrcadla. Když se zeptala, jak velké bylo, tak jsem jí s úsměvem řekl, že bylo „fakt obří“. Docela jsme se zasmáli, když jsem jí prozradil, že deset, ale centimetrů.
Vy jste jedním z průkopníků robotizace pozorovacích systémů v Česku. Jaký byl první krok k tomu, aby se z vás stal inovátor v této oblasti?
Nevím, zda inovátor je to správné slovo. Já se tak necítím. Nebyl to úmysl ve smyslu obchodních příležitostí, ale popravdě to bylo trochu jinak. S mojí paní jsme se 32 let starali o těžce postiženého syna. Bylo to více než náročné, a tak pohledy do vesmíru byly pro mě osobně jistým „ventilem“. Pro mojí paní to bylo zahradničení. Ale musel jsem chodit do práce a nemohl v noci pozorovat. Jelikož jsem se živil automatizací v potravinářském průmyslu a v roce 1988 jsem postavil první počítačové řízení v Cukrovaru Smiřice, tak k myšlence robotické observatoře nebylo daleko.
Až po několika letech jsem přišel na jednu důležitou věc. S robotickou observatoří, kterou jsem v legraci pojmenoval jako „bačkorová observatoř“, jsem se doslova „okradl“ o zážitek být pod oblohou. A proto jsem si postavil další, podstatně větší observatoř, abych mohl být pod oblohou a snímky si prostě „zasloužit“.
Co všechno dnes dokáže vaše observatoř bez lidského zásahu? Je opravdu možné „spát v bačkorách“, zatímco ona pořizuje snímky?
Ano, nyní už ano, ale před dvaceti pěti lety to byla v oblasti astronomie technická revoluce, která vznikla v české garáži. Tehdy nebylo možné si komponenty někde koupit, ale bylo nutné je vymyslet a pak i vyrobit. Zabralo to několik nekonečných let pokusů a omylů. Nyní je to zejména v profesionální astronomii naprostá realita. Nejde jen o dálkové či zcela robotické řízení, ale hlavně jde o bezpečnost složitého technického zařízení. Observatoř se musí postarat sama o sebe. To znamená hlídat oblačnost, déšť nebo jen kapky kondenzující vlhkosti. Dále musí pracovat i bez proudu a jen ze záložního zdroje. Jde také o vycházející Slunce, které může poškodit drahé a citlivé detektory.
Vaše řešení robotizace inspirovalo i velké světové instituce. Vnímáte to jako potvrzení, že i český nadšenec může změnit světovou astronomii?
Abych odpověděl spravedlivě, tak musím prohlásit, že já sice byl na samém počátku, ale úspěch to není pouze můj. Na výsledném řešení pracoval celý tým šikovných lidí.
Nyní k otázce, zda může český nadšenec něco změnit. Nepochybně ano, ale je to velmi trnitá cesta. Za důkaz může posloužit jedno z mých zahraničních ocenění, které se uděluje jen jednou za tři roky. Čestný člen Mezinárodní astronomické unie (IAU). Tato instituce je profesní mezinárodní organizací a zároveň nejvyšším orgánem světa astronomie. Česká republika je členem už od roku 1922. Ve zdůvodnění udělení prestižní ceny se píše toto: „… za mimořádný přínos k rozvoji světové astronomie“. Myslím, že je to jednoznačná odpověď.
Co považujete za svůj největší úspěch v oblasti astrofotografie nebo technického vývoje? A proč právě to?
Dovolím si otázku malinko změnit na největší zážitek, který mi „závidějí“ dokonce až v americké NASA. V roce 2018 jsem byl na observatoři La Silla v Chile. Těsně před místní půlnocí jsem se stal jediným očitým svědkem pádu malé planetky. Chcete-li meteoru, ale světě astronomie se tomu říká super-bolid. Meteor byl mnohem, mnohem jasnější než Měsíc v úplňku. Noc se změnila v den. Byl to zážitek, na který nelze do smrti zapomenout.
Nejvtipnější bylo to, že venku jsem byl jen já, protože astronomové seděli ve svých observatořích zahleděni do monitorů. Jen celooblohové kamery NASA ten pád zaznamenaly a já poskytl svědectví. Lidé z NASA mi napsali, že „závidí“ ten zážitek, který drtivá většina obyvatel planety nikdy neuvidí.
Ale abych odpověděl na původní otázku. Upřímně, za svůj největší úspěch považuji dvě věci. První, že mi koníček vydržel více než půl století. Za druhé, že se mi daří „nalít“ nadšení a lásku k astronomii mladým lidem.
Co by měl mít podle vás každý začínající astrofotograf?
Pokud myslíte, jakou vlastnost, tak na to je prostá odpověď: nadšení, pečlivost, a hlavně trpělivost. To je vše.
Jasné nebe!