Na konci ledna se v Orlických horách uskutečnil tradiční závod psích spřežení Šediváčkův long. Ještě před startem jsme požádali o rozhovor jednoho z pravidelných účastníků – mushera Františka Sadílka, jehož otec se účastnil všech závodů od prvního ročníku v roce 1997 a on po něm převzal pomyslnou štafetu a pokračuje v každoroční účasti.
Co vás přivedlo k mushingu a jak dlouho se tomuto sportu věnujete?
V lednu roku 1989 otec přivezl prvního psa a od té doby jsem se tím začal zabývat. A když se člověk tak nějak vrátí zpět do prvopočátku mushingu v České republice, musím říct, že to bylo velice zajímavé a krásné časové období.
Jako osmiletý kluk jsem jezdil s mým otcem a Bohumilem Řepíkem snad na každý závod, který se v té době konal, včetně Šediváčkova longu. Vždy jsem se účastnil jako pomocník, ale tyto zkušenosti mi daly opravdu moc. Nikdy na ty lidi a zážitky s nimi nezapomenu. Užili jsme si spoustu legrace.
Kolik psů máte ve svém týmu a jaká plemena preferujete?
Celý život jsem tátovi trénoval tým čtyř sibiřských huskyů a ten sklízel opravdové úspěchy v ČR i v zahraničí včetně Mistrovství Evropy. Od roku 2000 jezdím sám aktivně. Začínal jsem s taťkovými starými psy ve stáří 8, 9, 10 a 12 let. Moc super to nebylo, ale i přes to všechno jsme si to pořádně užili. Pak jsem si koupil celý nový tým čtyř psů.
Myslel jsem si, jak to bude super, ale chyba! Cvičit všechny najednou a pracovat na každém zvlášť bylo opravdu velice náročné. Také jsem udělal spoustu chyb, které teď zpětně všechny vidím, a poučil jsem se z toho. Přece jen za 16 let života psa máte dost času přemýšlet, co jste mohli udělat jinak.
Za poslední tři roky jsem navýšil počet psů na osm. Myslím, že teď mám opravdu nejlepší a nejvíc sehraný tým, který jsem kdy měl.
Jak probíhá příprava na tak náročný závod, jako je Šediváčkův long?
Příprava je opravdu velice náročná na čas a za mě je ideální mít před závodem tak 4–6 hodin tréninku denně, pět dní v kuse. V našich podmínkách si o tom můžu nechat jen zdát, protože potřebujete mít dost sněhu, aby psi neběhali po tvrdém, zmrzlém terénu kvůli poranění nohou a kloubů. Jezdím hlavně večer, mezi 18. a 20. hodinou, startujeme a vracíme se tak v jednu, ve dvě hodiny ráno. Než pak psy nakrmím a obstarám, jdu spát okolo třetí a v půl šesté už vstávám do práce. Ale to k tomu patří.
Tomu říkám nasazení závodníka…
Mám to trochu jinak nastavené a za závodníka se opravdu nepovažuji. Letos máme přece jen něco najeto, ale stále nám dost chybí, abychom mohli opravdu závodit! Prostě jako vždy si to jedeme jednoduše užít a pokud projedeme v sobotu všichni a v pořádku cílem, tak jsme nejšťastnější.
Podle stavu smečky po tomto náročném závodě se rozhodneme, zda pojedeme v březnu na nějaký větší závod na sever (Švédsko).
Jak se staráte o fyzickou a psychickou kondici svých psů?
Na Šediváčkovi jsem byl už mnohokrát a pro mě je to srdeční záležitost, na kterou se vždy těšíme celá rodina.
Co se týče psychické kondice psů, o to se starají hlavně moje žena Jana a děti Anežka, Magdaléna a Fanda. Nezapomínají ani na moji psychickou podporu. To je nutné zdůraznit: bez 100% podpory rodiny tento koníček opravdu není možné dělat. Bez své rodiny nikam nejedu. Vidí na psech všechno, co bych v tom stresu mohl přehlédnout. Poznají sebemenší náznak problémů a hned mě na něj upozorní.
Díky tomu můžeme problémy vyřešit zavčasu a psy udržet zdravé a v pohodě. Já jsem díky tomu více v klidu a nepřenáším stres na smečku. Je to jako s lidmi. Když pracují v klidu, s radostí a bez nátlaku, vydají ze sebe víc než 100 %.
Jak zvládáte extrémní počasí a podmínky během závodu?
Extrémní počasí mi nevadí, prostě se víc obleču. Psům nejvíce vadí vítr a déšť. To opravdu není dobré. Psi spotřebují spoustu energie na udržení teplotního komfortu, která jim pak chybí na běh. Tento problém řešíme oblečky proti větru, které i s postroji máme od firmy Man Mat.
Botičky na ostrý sníh, tvrdý a zmrzlý podklad si šijeme sami. Podílí se na tom celá rodina, děti návleky očistí od nití, poskládají… prostě týmová práce. Jinak by to ani nešlo, si to spočítejte – osm psů, každý má čtyři nohy. Při náročném tréninku spotřebujete dvě sady botiček, to už je slušná spotřeba a žrout času při výrobě.
Na jakou příhodu z předchozích ročníků nejvíce vzpomínáte?
Během jedno ročníku jsme přijeli v úterý večer do Deštného a všude bylo zeleno, ani trochu sněhu. Jak na jaře. Večer v hospodě jsme řešili, jestli závody zrušit nebo čekat na sníh. Postupem večera někdo hlasitě připil: „Na prašan!“ Ono se to chytlo, a tak jsme takhle připíjeli dlouho do noci a asi nás někdo nahoře vyslyšel. Do rána napadlo 40 cm sněhu.
Start se sice odložil, protože bylo potřeba projet trať, ale jelo se! Nakonec se z toho stal jeden z nejlepších Šediváčků a z přípitku motto závodu a tak trochu zaklínadlo. Znají ho všichni, včetně zahraničních účastníků, i když některým jde vyslovit pořádně ztuha.
Který z ročníků byl pro vás zatím nejtěžší?
Pro mě je asi nejtěžší dojet na start – v hlavě se honí spousta myšlenek, do toho stres, obavy…, ale jak projedu přes startovní čáru, všechno ze mě spadne. V úvodním úseku, kdy se vyjíždí sjezdovka, si pořádně zanadávám, co to zase dělám, ale jak se to nahoře přehoupne, tak víte, že máte před sebou krásných šest hodin jízdy na super upravené a dokonale vymyšlené trase.
Moc děkuji za podporu své rodině a všem členům týmů, kteří se na tomto závodě podílejí. Velice si vážím jejich obrovské celoroční práce, kterou dělají. I když poslední roky počasí moc nepřeje, tak to nevzdávají a my můžeme jet nové a nové Šediváčky.
Na prašan!