Orientace galerie je jejím zásadním kapitálem ve vztahu k jiným organizacím a měla by být zhodnocena

19. 7. 2022

MgA. Alexander Peroutka, Ph.D. je v uměleckých kruzích známý jako postkonceptuální umělec a sochař. Rodák z Trutnova, který dlouhá léta působil v zahraničí, je od letošního roku novým ředitelem galerie v Náchodě. Mezinárodní zkušenosti hodlá na nové pozici naplno využít. Jaké jsou plány nového ředitele do budoucna? A jak se chce poprat s úbytkem návštěvníků?

Lexa Peroutka GVUN

Alexander Peroutka se narodil v roce 1975 v podhůří Krkonoš a umělecké studium zakončil doktorským titulem na FAVU v Brně. Během studií absolvoval studijní pobyty na SUNY Cortland v USA a Royal Institute of Art ve Švédsku. Pracoval na mnoha projektech v Čechách i zahraničí. V roce 2020 nastoupil do galerie v Náchodě na pozici kurátora a od letošního roku se stal jejím ředitelem. Ve volných chvílích ho jako nadšeného sportovce můžete potkat na lyžích, na kole nebo na túře v horách.
 

Jak byste sám sebe popsal?

V provozu současného umění jsem víceméně znám jako postkonceptuální umělec, sochař a kurátor. Mám mnohaletou zkušenost s přeshraniční spoluprací a s realizacemi ve veřejném prostoru. Ta se plynule rozvíjela již od roku 2000, nejdříve během sochařských realizací v Sasku, později během studijního pobytu ve Stockholmu. Mezinárodní prostředí mi dalo jistý nadhled. Dlouhodobě se také věnuji publikační činnosti, která je nedílnou součástí scény umění. Je to prostor, kde se artikulují současná témata a kde je živý dialog. Postupně se tedy role individuálního autora rozvinula v mnoho poloh, úrovní a kontextů, které přesahují tradiční geografii světa.

Přiblížíte nám svoji profesní kariéru?

Moje profesní kariéra započala v 90. letech a je postavena na vytrvalém následování ideálů, které jsem si v tomto intenzívním období formuloval. Bez jisté míry tvrdohlavosti by projekty spojené s provozem současného umění nebyly reálné. Na počátku 90. let jsem byl členem avantgardního performativního a hudebního seskupení B-612 v Trutnově a jeho okolí. Pozdější vysokoškolské studium mi umožnilo osobní kontakt s širším nejen akademickým světem, a to jak u nás, tak i např. v USA nebo ve Švédsku. Započatý živý kontakt s globálním provozem umění se stal neodlučitelnou složkou mé autorské, kurátorské a publikační praxe i mého osobního života. Během období profesního vývoje jsem měl možnost se konfrontovat s mnoha osobnostmi současného světa umění. Svým pedagogickým a uměleckým vyjádřením mě během studií na AVU zásadně ovlivnil sochař Aleš Veselý, jeho postoj k tvorbě, práci s lidmi a k fungování umělce v globálním prostředí. Dále mě ovlivnili autoři jako Apolonija Šušteršič (dříve KKH Stockholm), kteří mě uvedli do prostoru, dalo by se říci, umělecké nebo kulturní diplomacie.
 


Původně dvouletý studijní pobyt ve Stockholmu se natáhl na více než desetileté působení ve Švédsku.



Jak vzpomínáte na své pracovní a studijní zkušenosti ze Švédska a USA? Co je pro vás nejcennější zkušenost?

Studijní pobyt na SUNY v Cortlandu v USA v roce 1999 byl jedním z mnoha pobytů v zahraničí, kde jsem si začal uvědomovat širší kulturní kontexty, které zásadně ovlivňují umělecký provoz a které nemusí mít náš zásadně eurocentrický charakter.

Původně dvouletý studijní pobyt ve Stockholmu na Královské akademii v Monumentálním ateliéru se natáhl na více než desetileté působení ve Švédsku. Umělecká diplomacie, potažmo kulturní management, se stala jednou z mála možností, jak působit na severu Evropy a zároveň v českém kulturním prostoru. Jak tyto vzdálené provozy umění propojovat, jak případně sdílet program, jak artikulovat odlišná témata, jak dělat tato témata aktuálními, jak tato témata zprostředkovávat širší veřejnosti. Ve Stockholmu jsem také úzce spolupracoval s Českým centrem a s organizacemi pro současné umění, např. Supermarket Art Fair, s PALS a dalšími. Působení ve Stockholmu mi umožnilo angažovat se také v Rusku a v jihovýchodní Asii, konkrétně v Thajsku. Tato zahraniční spolupráce a dialog v oblasti provozu současného umění nabírala na intenzitě a pokračuje dodnes.

Co vás přivedlo do galerie v Náchodě?

Do galerie jsem nastoupil na pozici kurátora v září roku 2020. Považoval jsem tento svůj profesní přesun z uměleckého provozu Prahy a Stockholmu za napínavý, vzrušující projekt. Mobilita je v současném světě základem jakékoliv profese, je to vlastně již předpokladem. Prostředí regionu mi není neznámé, mám zde osobní vazby a vzpomínky, na které rád navazuji. Důležitým faktorem při mém rozhodování byla orientace GVUN – sbírky ruského a východoevropského umění vedle moderního a současného umění Československa, Česka, regionu. Práce na programovém naplnění a zhodnocení již existujícího kapitálu galerie byla hlavním motivem mého návratu do regionu.

Co vám práce v galerii dala?

Období mého dosavadního působení v galerii bylo ovlivněné proměnlivými podmínkami provozu za pandemických omezení. Otevřelo se tak ale více dalších možností práce, které naše instituce naplňuje. Období uzávěr nám umožnilo více se soustředit na konceptualizaci našeho programu, jeho upřesnění a důraz na publikační činnost a oborovou odbornost. Tato omezení byla vlastně také výzvou pružně reagovat a přizpůsobit se novým společenským podmínkám. Mohl jsem se věnovat mezi-institucionální spolupráci s GMU v Hradci Králové na kolektivní monografii Milana Langera. Tento projekt úzce souvisí s dostupnými materiály a pamětníky v Náchodě a jeho okolí. Zároveň jsem mohl nahlédnout do vnitřního provozu komplexní instituce, kterou GVUN je, prostudovat materiály, které takovou instituci konstituují, a uvědomit si její společenskou roli ve svém místě působnosti a v republice, potažmo také v Evropě a ve světě.

Napadlo vás někdy, že byste mohl GVUN vést?

Idea vedení GVUN byla od počátku mého působení v Náchodě přítomná, je to tvůrčí práce v živém kolektivu spolupracovníků. Každý z nás má představu, kde náš dosavadní provoz upravit, zefektivnit, koho oslovit, s čím pracovat atd. Je to kolektivní práce, kde je nutné nastavovat laťku vysoko a soustavně se jí přibližovat.

S účastí ve výběrovém řízení na post ředitele jste tedy neváhal?

Rozhodl jsem se proto, že kulturní management, který jsem studoval ve Švédsku, považuji za profesi, která formuje naše společenské a kulturní vědomí. Tato práce zhodnocuje práci kolegů a zároveň ji reprezentuje v konkurenčním prostředí příbuzných institucí v republice a mimo ni.

Jan Kapusta a Lexa Peroutka pf 2022 GVUN
Střídání v náchodské galerii. Po třiceti letech ředitele Jana Kapustu nahradil Alexandr Peroutka. 
 

Jaké cenné zkušenosti a rady si odnášíte od ředitele Kapusty?

Pan emeritní ředitel Mgr. Jan Kapusta byl od našeho prvotního kontaktu vysoce otevřený. Jeho postřehy a rady byly v pravém slova smyslu sdílením zkušeností z fungování naší instituce v širším regionu, seznámil jsem se s kontextem provozu, se strategiemi a plány fungování galerie na časové ose.

Naše komunikace pokračuje dále, tato výměna zkušeností neskončila. Opět zdůrazňuji, že kontinuita orientace galerie je jejím zásadním kapitálem ve vztahu k jiným organizacím a měla by být zhodnocena.


Tato expanze ven z našeho současného uzavřeného prostoru by měla vyjít vstříc jak veřejnosti, tak nárokům na prostor, případně veřejný prostor současného umělce.



Určitě máte již naplánovanou vizi směřování galerie, prozradíte nám ji?

Máme zásadní pilíře našeho provozu, kam patří práce se sbírkou, jejíž podstatnou část tvoří ruské umění, pokračujeme v jejím rozšiřování také s ohledem na současné umění. Dále klademe důraz na nejmladší umění, tedy autory na počátku umělecké kariéry. Pro tento účel rozšíříme náš program o mimo-galerijní prezentace a akce, které se budou věnovat novým formám umělecké práce a aktuálním tématům. Tato expanze ven z našeho současného uzavřeného prostoru by měla vyjít vstříc jak veřejnosti, tak nárokům na prostor, případně veřejný prostor (urbánní, krajina) současného umělce. Dalším zásadním pilířem našeho provozu bude mezi-institucionální a mezioborová spolupráce a spolupráce se zahraničími institucemi a umělci. Sem patří instituce příbuzného zaměření v zahraničí nebo regionální instituce a projekty příhraniční v Dolním Slezsku. Z tohoto důvodu plánujeme také rezidence pro umělce a vědecké pracovníky. Zde je mnoho možností, které musíme využít, vyzkoušet a poté se rozhodnout pro trvalejší formu spolupráce. Jsme organizací, která reprezentuje současné dění v prostoru umění, musíme zhodnotit naše geografické možnosti s ohledem na aktuální téma umění o vztahu center a periferií.

Máte v plánu nějaké organizační změny?

Jakékoliv případné organizační změny proběhnou podle požadavků realizovaného dlouhodobého programu. Sem patří právě citované rezidenční pobyty a prostory pro současné umění. Aby práce s nejaktuálnějšími formami umění byla naplněna, budeme využívat také externí spolupráce s kurátory a architekty výstav. Náš pracovní kolektiv se tak oživí a rozšíří se obzor naší práce.

Galerie je proslulá svojí sbírkou ruského umění z období 19. a první poloviny 20. století, stejně tak regionálním uměním. Plánujete v tomto duchu pokračovat, nebo chcete pomocí akvizic sbírkový fond rozšířit i v dalším uměleckém směru?

Akvizice budou probíhat ve smyslu našich cílů, kam patří i sbírka ruského umění směrem do současnosti. Je zde mnoho aktuálních poloh, kde se ruské umění prolíná s naší současnou uměleckou scénou. Jsou autoři, kteří zde dlouhodobě působí a patří mezi mladší generace. Reprezentují univerzální jazyk, kterým dnešní umění komunikuje, a jsou úspěšní na současné české, případně i evropské scéně. Naše instituce se bude dále věnovat tématu umění v kontextu vztahů Východu a Západu. Toto téma budeme zpracovávat pomocí současných uměnovědních nástrojů, včetně publikační činnosti. Naši geografickou pozici budeme nadále promítat do naší akviziční politiky. Důraz ale klademe na význam pro budoucnost naší instituce a na pružné fungování sbírky, a samozřejmě na oborovou odbornost. Současné umění není svázáno s konkrétním materiálem a nástroji, akvizice zohlední i takové polohy, jako je např. akční umění.

Nenosíte v hlavě již námět na novou výstavu, na kterou by se návštěvníci mohli těšit?

V letním období tohoto roku proběhne výstava v mé kurátorské spolupráci s Milanem Mikuláštíkem (NTK, Akademie výtvarných umění v Praze), která zohlední naši sbírku ve vztahu k současnému mladému umění a fenoménu současné migrace autorů z Východu na Západ. Chceme zdůraznit působení exilového autora Avděje Ter-Oganjana v českém kontextu a význam jeho neformální umělecké školy. Tento výstavní projekt by měl zviditelnit naše institucionální možnosti.

Během covidu musela být galerie delší dobu zavřená. Svoji aktivitu přesunula nově i do online světa. Předpokládáte, že covidová pandemie ovlivní galerijní činnost také v budoucnosti? Plánujete určité kroky?

Ano, tato pandemie jako i další společenské krize ovlivňuje každý aspekt naší veřejné a soukromé činnosti. Zde ve veřejném prostoru naší organizace musíme být maximálně pružní. Jsme instituce, která nás dlouhodobě reprezentuje napříč těmito neplánovanými záchvěvy společnosti.
 


Zásadním měřítkem návštěvnosti je ohlas instituce, její citace, její respektovaná autorita, zmiňovaná spolupráce a relevantnost.



Je podle vás počet návštěvníků kritériem úspěšnosti galerie? A jací návštěvníci by měli být ti v Galerii výtvarného umění v Náchodě?

Počet návštěvníků galerie lze dnes i přes nové nástroje měření těžko hodnotit. V online prostředí, do kterého jsme se také přesouvali, není možné dělat zásadní úsudky. Myslím, že zásadním měřítkem je ohlas instituce, její citace, její respektovaná autorita, zmiňovaná spolupráce a relevantnost, která je měřena jako úspěšnost v oboru působnosti. V našem případě reprezentujeme region ve vztahu k větším celkům, zde se naše autorita buduje dlouhodobě, nikoliv jen aktuální návštěvností. Přesto je i tato návštěvnost bez dalšího hodnocení také ukazatelem, na který musíme reagovat.

A poslední otázka, jaké místo v kraji máte nejraději?

Sem patří rozhodně okolí naší státní hranice, oblast bývalých Sudet a další. Například Adršpašsko-teplické skály, Ostaš, Brendy. Dále Bischofstein, kde se moje raná imaginace prostoru v ideální podobě formovala. Otec realizoval extrémní lezecké prvovýstupy v tomto prostředí kolem druhé poloviny 70. let, někde zde právě začal můj osobní kontakt mezi fyzickou aktivitou a uměleckým projektem.

 

Fotogalerie