Víly, skřítci a bubáci z Hradce

Zokolních domů se sbíhají další postavičky. Málokdo ví, že v domě s pamětí věků žijí domovní skřítci a víly. Jsou starostliví, hodní, veselí a pečlivě chrání svůj dům před bubáky jako je Zloba, Závist, lež a pýcha. Ti stále obcházejí město a snaží se někde „ubytovat“. Skřítci s vílami nesmějí spát a stále musí svůj dům opřádat dobrou nití a kropit požehnanou vodou. Vždy jednou za rok, a to právě na Štědrý den, se večer scházejí u katedrály sv.ducha a čekají, až sestoupí z nebe hvězda, rozhází zlaté kuličky štěstí a klubíčka dobrých nití. Skřítci a víly vše rychle posbírají pro svůj dům na příští rok. Kuličky schovávají pod práh a dobrou nití ovíjí všechny vchody do domu. Pojďte nakouknout do některých domů a seznámit se s nimi!

Stoočník

Je malý, zavalitý skřítek v oranžovém kabátku a na hlavě má místo vlasů sto očí. Nosí modrou čepičku a pod ní je ukrývá. Vždycky, když se blíží bubáci, schová čepici do kapsy a rázem vidí do všech stran.

Hostínek

Hostínek bydlel v domě, kde je od nepaměti hospoda Na hradě. Byl to hodný a usměvavý skřítek, který nosil klobouček ve tvaru formy na bábovku a na tričku měl veliké písmeno H. Často sedával na okně hospody a poslouchal, co si lidé povídají a mohl tak často zabránit různým nepříjemnostem.

Lalala

Skřítek Lalala bydlel v hudební síni. Měl krásně žluté vlasy a s oblibou nosil fialový klobouk a fráček, který zdobil veliký houslový klíč a pod krkem měl červeného motýlka. Z ruky nepustil ani na chvilku taktovku. Od brzkého rána každého dne si zpíval a nevynechal ani jediný koncert. Lalala znal hudební síň ještě za doby, kdy sloužila jako kostel sv. Jana a chodili sem zpívat chlapci z církevní školy. Prožil zde i zlé časy, kdy se kostel rozpadal a kromě myší, holubů a havranů sem nikdo nechodil. Když se ale kaple opravila, dostala nové varhany, tak skřítek Lalala ožil, vyprášil fialový kabátek a dbá vzorně na pořádek. Varhaník ho dobře zná a vždycky před koncertem mu dává nějaký pamlsek. Skřítek si pamatuje i většinu návštěvníků a je rád, když v jejich očích vidí slzy dojetí nebo velikou radost z hudby.

Buchtička a pralinka

Všechny cukrárny a pekařství na starém městě měly svého skřítka nebo vílu. Nejstarším skřítkem byl Buchtička ze Svatojánského náměstí. Jeho postavička připomínala dobře vypečenou buchtičku, kterou hospodyňka zrovna vytáhla z trouby. Měl dobromyslná očka, která vykukovala z tlustých tvářiček a jeho největší kamarádkou byla víla Pralinka z Tomkovy ulice. Ta voněla už do daleka čokoládou a po kapsičkách nosila drobečky mandlí, ořechů a marcipánu. Pralinka žila dříve v jednom velkém mléčném baru, ale zle se jí tam vedlo. Jednou ji uklízečka málem utopila ve kbelíku špíny. Polomrtvou chudinku našli havrani u kanálu a vzali ji do svého hnízda a když se trochu zotavila, odnesli ji na schody kostela panny Marie. Odtud odvedli Pralinku skřítci do čisťoučké cukrárny v Tomkově ulici, kde se vůní vanilky a čokolády brzy zotavila.

Ohniváček

Před dávnými časy bydlela na Velkém náměstí rodina skřítků Ohniváčků. Měla hodně dětí a maminka Pec o ně pečovala. Ohniváčky jste poznali na první pohled – byli oblečeni do černých triček a kalhotek a vlásky měli jako zažehnuté červené plamínky. Někdy se stalo, že ohnivé děti začaly zlobit, vyběhly ven, sedly na křídla větru a kudy letěly, tudy kolem nich poletovaly jiskry. Skákaly ze střechy na střechu a všechno za nimi hořelo. A tak se stalo, že i město Hradec Králové několikrát vyhořelo. Lidé se na Ohniváčky zlobili, a proto jich mnoho spláchli do řek a nakonec zbourali i maminku Pec. Pak už zbyl jen jeden skřítek toho jména, ale byl hodný a za to, co jeho rodina napáchala, se styděl. Bydlel ve sklepě a na žádnou půdu se neodvážil nikdy jít. Pomáhal ostatním skřítkům a vílám odlévat svíčky a na podzim pálil suché listí.

Barvička

V Galerii moderního umění bydlí pod skleněnou střechou víla Barvička. Nosí pestrobarevné šatičky a čepičku a ze všeho nejraději se toulá v barevných obrazech po cestách v krajině malíře Trampoty, houpá se na lodičkách pana Zrzavého nebo bloudí v tajemném světě pana Medka. Spolu s kamarádem skřítkem Marijánkem z protějšího kostela Panny Marie mají na každý večer jiný program. Tolik dobrodružství a krásy se jim naskýtá v galerii plné obrazů.

Muzejníček

Byl na první pohlédnutí takový Rozumbrada. Měl tmavohnědý fráček, malé zlaté brejličky, které s oblibou nosil na špičce nosu a pokaždé, když jste ho potkali, měl v ruce nějaké spisy nebo knihu. Skřítci ho měli moc rádi, protože ať se ho zeptali na cokoliv, vždycky všechno věděl nebo alespoň znal knihy, ve kterých to mohl vyčíst. Jeho domov byl v nejkrásnější secesní budově na nábřeží – v muzeu, které zdobily 2 ohromné sochy – těch se Muzejníček trošku bál, a tak chodil včas domů a hodně se učil, aby na něj nebyly žádné stížnosti. Muzejníček se domů rád vracel, povídal si se stoletými vrbami, které rostly před muzeem, a poslouchal, co povídají kapky vody, které stříkaly z kašny. A co teprve všechny starodávné věci v muzeu, v archivu – všechny sbírky, vypovídající o minulosti města a jeho okolí! To byla teprve studnice vědomostí.

Zvon Augustin

Bydlel na Bílé věži a všichni skřítci a víly si ho nesmírně vážili, protože hodně pamatoval. Dokázal vždycky poradit a vypravovat dávné příběhy a pohádky. Znal všechny dobré bytosti – Pravdu, Lásku, Dobro a Krásu. Na jejich počest zvonil a svým hlubokým hlasem vyháněl z města všechny bubáky. Jednou do města přišlo tolik bubáků, že i starý zvon z toho měl těžkou hlavu. Ztratil hlas, jak mohutně vyzváněl a málem mu puklo srdce. Skřítci byli bezradní a dobrá rada byla drahá a v nedohlednu. Muzejníček našel ve staré knize, že už se to jednou stalo, když do města přišli cizí zlí lidé a s nimi veliká družina bubáků. Zvon spoutali a srdce se mu zastavilo. Trvalo tehdy velmi dlouho, než se všem dobrým bytostem podařilo řetězy roztrhat a srdce znovu rozhoupat. A zvon Augustin tehdy všechno zlé z města vyhnal.

Polednice

Byla to stará babka, která se toulala po starém městě. Byla celá špinavá a přes všechny hadry, co měla na sobě, jí ani do obličeje vidět nebylo. Jen starý zvon Augustin věděl, že je to Polednice od Bílé věže. Kdysi dávno tu totiž pobíhala a strašila lidi. Věžník si z ní nic nedělal a kolikrát na ni i vesele pokřikoval. Polednice se na něj zlobila, ale nemohla mu ublížit, protože strašila jen v poledne, a to věžník dobře věděl, proto na ochoz věže v poledne nechodil, aby ho Polednice neshodila dolů.

Zdroj: Augustinovy pohádky, autorka Marta Pohnerová

Královéhradecký kraj